Náš tip
Facebook Twitter Obálka knihy - Leoš Kyša - Válkotvůrci

Válkotvůrci

+ BONUS

Leoš Kyša

Koupit knihu
Koupit knihu na serveru palmknihy.cz Koupit knihu na serveru palmknihy.cz
Koupit knihu na iTunes Koupit knihu na iTunes

Rok vydání: 2011

Cena: 99 Kč


Formáty knihy: ePub | Mobipocket | PDF pro čtečky | PDF

Budou války vyhrávat hráči počítačových her? Je znalost genetiky darem, nebo prokletím? Je nadřazenost známkou božství? V patnácti Sci-fi povídkách českého novináře a spisovatele Leoše Kyši se to znepokojivými otázkami jen hemží. Odpovědi jsou ale děsivější. Všech patnáct povídek zdramatizoval Český rozhlas, stanice Leonardo a odvysílal v pořadu Nula-jednička. U každé tedy najdete odkaz přímo na audio podobu. Tím se tenhle e-book stává doslova multimediální záležitostí.

Jako bonus jsme se pak rozhodli přidat ještě dvě akční povídky z dnes již, bohužel, zaniklého časopisu Ikarie, které se umístily ve finále jeho povídkové soutěže Ikaros

Válkotvůrci vám zajistí nevšední zážitek,
nenechte se o něj připravit!


Válkotvůrce

„Ve slovensko-maďarské demilitarizované zóně došlo k výbuchu nelegálního skladu trhavin. Dva mrtví maďarští nacionalisté.“
„Nuda. Jedňák na osmou stranu.“
„Podle odhadu organizace Lékaři bez hranic už kromě jejich zaměstnanců a katolických misionářů není v Kamerunu jediný člověk, který by neměl HIV nebo AIDS.“
„To je docela dobrý. Hlavní troják na šestku. Nějaký černý děcko by to chtělo. Ať brečí nebo tak. Co dál?“
„Kurdská třetí divize dnes po půlnoci prorazila obranu Šíitské irácké armády a je devadesát kilometrů od Bagdádu.“
„Sedmá strana. Celá. Málo textu, hodně fotek. Hlavně nějaký hořící tanky a plačící děti. Nejlíp plačící děti a na pozadí hořící tanky. Možná fotku na titul. Uvidíme.
Co domácí zpravodajství?“ Vedoucí vydání Karel Herman, redaktory přezdívaný Frank, se otočil na naši stranu poradního stolu. Šéf zahraničního zpravodajství si oddechl a rukávem otřel zpocené čelo. Jeho část pravidelného mučení nazývaného ranní porady, nebo v soukromí také Hermanův cirkus, skončila.
„Strana homosexuálů asi svolá mimořádný kongres. Chtějí odvolat svého předsedu,“ začala Jitunka. Měla na starosti politiku. Bylo jí už přes sedmdesát, ale všichni používali zdrobnělou verzi jejího jména.
„Proč?“
„Na internetu se objevily fotky, kde si to rozdává s mladou holkou. Jeho odpůrci tvrdí, že je heterouš a za gaye se vydává jenom kvůli kariéře.“
„Otvírák na trojku. Udělej s ním rozhovor. Pořádně ho vymačkej. Ještě něco?“
„Prezident dnes oficiálně zahájí cestu po Austrálii.
„Fotku s klokanem na dvojku.“
„Co černá kronika, Dane?“ obrátil se na mě.
„V Brně zapálili Ódinovu svatyni. Dvě kněžky uhořely.“
„Křesťani?“
„Spíš muslimové nebo Andělé světla.“
„To je zas co, ti Andělé?“
„Čekají na vysvobození mimozemšťany. Před deseti lety se odštěpili od Církve svatého Bendy. Po tom velkém masakru.“
„Dolů na jedničku. Dál?“
„V Praze zavraždili ministra ilegální čečenské vlády.“
„Rusové?“
„Těžko. Spíš Čečenci z jiné ilegální vlády.“
„To nás nezajímá. Co v Ústí? Něco nového?“
„Včera v noci malá přestřelka. Pět mrtvých z Romské islámské armády, dva z Křesťanské armády, tři mrtví z Árijské brigády a dva zranění němečtí vojáci mírových jednotek.“
„Máme fotku s nějakýma plačícíma smradama?“
„Ne, agenturní fotograf byl zfetovanej a svýho člověka tam už tři měsíce nemáme.“
„To je na hovno. Troják na osmičku dole.“
Frank se na chvíli významně odmlčel. Přeletěl pohledem sedm neurotických obézních redaktorů včetně mě a prošedivělou Jitunku. Zhluboka se nadechl. Všichni věděli, co teď přijde. Matěj Hušek z ekonomického oddělení začal nervózně mrkat.
„A teď by mě zajímalo co máme navíc. Co jiného zítra náš deník přinese, než se tyhle informace během dne všichni dozví z deseti televizí, který v týhle posraný zemi vysílaj zprávy?“ Poslední čtyři slova důrazně slabikoval.
Odpovědí mu bylo tradiční mlčení.
„Takže hovno. Takhle to do prdele nejde. Zítra chci mít dobrý témata a dobrý kauzy, aby tyhle noviny ještě pár let vydržely. Jasný?“ To jasný už skoro řval. Huškova frekvence mrkání se během posledních tří vět zčtyřnásobila.
Konec.
Měl jsem co dělat, abych hlasitě nevydechl úlevou. Každý se snažil co nejrychleji zmizet z Hermanova dosahu. Ovšem tak, aby jeho krok vypadal pokud možno klidně a rozvážně. Už jsem stál ve dveřích, když na mě vyštěkl: „Danieli, chce s tebou mluvit šéfredaktor.“
„Proč?“ vyhrknul jsem.
„To se dozvíš. Máš za ním zajít hned po poradě.“
Pošle-li si pro někoho šéfredaktor a vydavatel v jedné osobě, jsou jenom dvě možnosti: buď průser nebo pochvala. Chválit mě poslední dva roky není za co. Takže průser.